Nápad, od východu do západu slunce nejíst, a to rovnou celých 30 dní, se na první pohled opravdu zdá trochu přitažený za vlasy. No dobrá, slýchám často, s tím jídlem by se to třeba nějak dalo. Ale že se nesmí ani pít? To už je opravdu moc. K udivenému vrtění hlavou se někdy připojí i nevyslovený otazník, zdrcadlící se v očích: Patříš teď taky k těm… muslimům? Nalákali tě do své komunity a naočkovali k boji proti naší ach tak krásné západní kultuře? Nedostatek informací a islamofobní nálady živené nejedním naším médiem ze mě rázem vytvořily exota – tedy nejenom ze mě, ale i z milionů dalších lidí, kteří tak jako každý rok i letos ctili svátek Ramadánu. Ten minulý týden dosáhl svého vrcholu, během tzv. bajramu, největšího svátku roku, rovnajícího se křesťanským Vánocům.
Když se 1. srpna slunce vylouplo nad obzor a ohlásilo první den letošního půstu, rozhodla jsem se postit se spolu se svým partnerem, abych ho tak podpořila během prvních nejtěžších dní Ramadánu. Jak ale plynul den za dnem, vkrádaly se mi do mysli otázky po smyslu celého toho počínání. Postupem času jsem mu přicházela na kloub a měla čím dál větší chuť prožít Ramadán celý. Samozřejmě nyní nemohu mluvit za všechny muslimy, ale během rozhovorů s několika věřícími a po přečtení pár súr z Koránu, mi začalo dávát smysl tvrzení, že se jedná o nejkrásnější období v roce.
Zpočátku se mi tomu moc věřit nechtělo. Už po poledni se ozvala bolest hlavy, značící, že jsem od rána ještě nic nevypila. Z knihovny jsem se s nákladem knížek sotva dovlekla domů, padla na gauč a vyčerpaná okamžitě usnula. Po vytoužené večeři mě rozbolel žaludek, scvrklý po celodenním hladovění. Kvalitě spánku to zrovna neprospělo, o to útrpnější bylo donutit tělo ve čtyři hodiny ráno vstát a pozřít poslední sousta před ranním svítáním. Ukázalo se ale, že jde jenom o zvyk. A možná proto netrvá Ramadán jen týden, ale právě měsíc, neboť až časem se půst stane běžnou součástí všedního dne, konání i myšlení. Až poté člověk může svobodně přemýšlet nad tím, co zřeknutí se jídla, pití a dalších tělesných požitků, jako jsou cigarety a sex, opravdu znamená.
Ramadán je dobou, kdy člověk hledá cestu k sobě a k Bohu. Období vyhrazené pro pozastavení se nad tím, co člověk celý rok dělal, kam jeho život směřoval a za jakým účelem se tak dělo. Období určené zpytování svých hříchů a očistě. Období odpuštění sobě i svým nepřátelům. Rozhodně to ale není laciný obchod podle rovnice: 1 přečin proti svědomí = 1 den bez jídla a vody. Mnohem spíše jde o to, že člověk lítost opravdu cítí, a až poté půstem vyjádří vůli své skutky odčinit. Taková „účinná lítost“, jen soudcem není v tomto případě studovaný muž v taláru. Je to znamení odevzdané Bohu, že jsem si svých chyb vědoma.
Toto znamení však neznačí jenom lítost, ale i vděk. Během dne člověk na vlastní kůži cítí, jaké má štěstí, že může jíst kdy a dokonce co se mu zachce. Uvědomuje si, že patří k té menší části lidstva, která si může dovolit komplikovat si život otázkou, zda zajít o polední pauze na sushi, do oblíbené indické restaurace, nebo si dopřát pořádně propečený steak. Tato otázka je darem, o nějž jsme se (krom „volby“ správného místa narození) nijak nezasadili. A člověk se zastydí, že se během zbytku roku nedokáže spokojit s málem, pozná, že největším blahem po 16 hodinách půstu je prostá sklenice vody. Spolu s čirou tekutinou, klouzající hrdlem a studící v prázdném žaludku, přichází i osvěžení duševní. Člověk najednou ví, že se dokáže oprostit od náhodných chutí na čokoládu, kolečko salámu nebo hranolky vonící z protějšího McDonaldu. Že není otrokem svého těla. Zvláště při pohledu na strávníky rozličných fastfoodů, přetékající ze svých židlí, člověk zároveň skoro až začne litovat ty, kteří nikdy půst nezkusili. V době, kdy je část lidstva ohrožena obezitou a druhá část hladomorem, by taková třicetidenní zkušenost té první části rozhodně prospěla. Vždyť jen v ČR žije podle výzkumu VZP z roku 2010 méně lidí se zdravou váhou než těch s nadváhou a obezitou.
Tím se dostáváme k další otázce, kterou si člověk během Ramadánu chtě nechtě musí položit. K otázce, jak se vede těm, kteří půst nedrží dobrovolně či z přesvědčení, ale z nouze. Nejenže je toto zamyšlení jaksi přirozené, patří také k pěti základním sloupům islámu. Konkrétně se nazývá zakát, povinnost almužny. Muslimové se mají o svůj majetek dělit s potřebnými po celý rok, nejvíce však během půstu. A ani nemusíme myslet na ohroženou Afriku, stačí se sebekriticky rozhlédnout po nejbližším okolí. Opravdu doma potřebujeme 46 palců pověšených na zdi a 230 koní v garáži? Pocit triumfu po skolení takové kořisti se časem ztratí v nedohlednu, nejpozději když se na trhu objeví nový model. Nebylo by lepší si jich pořídit méně, a za ušetřené peníze nakoupit deky či něco teplého do žaludku pro lidi bez domova? Pár stokorun, které si v případě koupi televizoru bez mrknutí oka připlatíme, je nám najednou zatěžko obětovat. Třeba by ale někomu zachránily život.
V neposlední řadě je tedy Ramadán o hledání pravého štěstí. Každý, kdo v životě ztratil nějakou blízkou osobu, mi jistě dá za pravdu, že luxus klíčem ke štěstí není. Rádi na to ale zapomínáme. Proto je kladen velký důraz na to, aby se při iftaru, večerním přerušení půstu, sešla celá rodina, aby si každý našel čas na ty, kteří jsou mu v životě nejdražší. Bohu pak vzdá svůj dík za to, že se mu dostalo požehnání a možnosti dát to těmto lidem najevo.
Je trochu škoda, že vůbec potřebujeme nějakou zvláštní příležitost k tomu, abychom si všechny tyhle věci uvědomili. Na druhou stranu mi nezbývá nic jiného, než za ni být více než ráda.